„Lidé se na besedách svěřují s tím, že nám cestování závidí. Já jim odpovídám, že jsou taky svobodní a mohou vyrazit,“ říká v rozhovoru Pavel Liška o výpravě na Papuu-Novou Guineu, kterou podnikl na motorkách s Janem Révaiem a Hynkem Bernardem. Snímek o jejich dobrodružství Vandráci na ostrově lidojedů právě vstupuje do kin. „Jako první si musíte v diáři vyznačit termín cesty,“ radí herec.
Před pěti lety jste strávili tři měsíce ve Střední Americe a o své cestě jste natočili dokument. Byla pro vás dvouměsíční cesta na Papuu-Novou Guineu ještě vůbec vykročení z komfortní zóny?
Byla, do takových zemí jezdíme, protože je to vždy výzva – jsme špinaví, máme hlad, je nám blbě a padáme z motorek. To k tomu patří. Neradi padáme, ale rádi překonáváme překážky. Víme, že pokud chce člověk něco zažít a poznat, není to zadarmo. Nicméně je pravda, že když jsme šli tři dny džunglí do vesnice (a z toho jeden den 23 hodin v kuse), říkali jsme si, že tohle už zapotřebí fakt nemáme. Ale jakmile jsme tu stížnost vyslovili nahlas, věděli jsme, že takovou cestu zapotřebí máme a budeme odměnění.
Ve svých 50 letech – tedy přesně v polovině života – jsme se všichni tři shodli, že větší fyzické dno jsme nezažili. Zároveň jsme získali velké poznání. Jste na dně, myslíte si, že už nemůžete, a zjistíte, že ještě můžete. A pak jste ještě na větším dně a už opravdu nemůžete a… pořád ještě můžete.
Proměnilo vás nějakým způsobem toto nebo jiné poznání z cesty?
Cestování je proces, který vás proměňuje neustále. Jak poznáváte jiné věci, neustále si odpovídáte na různé otázky. Už ve střední Americe jsem byl svědkem několika okamžiků, kdy jsem si říkal, že si je musím zapamatovat. Lidé tam nemají lehký život, žijí z mála a radují se. V takových chvílích si intenzivně uvědomíte, jak se tady stresujeme a jsme smutní, když se něco nedaří. I teď jsem si v určitých momentech říkal: „Okamžiku, vryj se do mě, protože tě budu doma strašně moc potřebovat.“ Mám ho vrytý, ale nakonec zůstane jen čiročirá informace, která tolik nepomáhá. Po pár týdnech návratu mě naše civilizace a evropský způsob života zase lapí.
Cestu na Papuu-Novou Guineu vandráci odložili třikrát. Dvakrát kvůli pandemii a potřetí byla důvodem válka na Ukrajině. | Foto: Archiv Vandráci/Vagamundos
Lidé nám cestování závidí
Za dobrodružstvím se vydáváte posledních deset let. Chtěl jste cestovat vždycky?
Spíš jsem měl štěstí, že se mi přirozeně podařilo najít, co mám rád, dané aktivity pospojovat a ještě je pojmout jako práci. Mám rád motorku, divadlo, film, cestování a když to vše má nějaký přesah. Reakce po našem filmu jsou úžasné a vidím, že náš projekt má smysl. Například mě těší, když nám lidé na besedách říkají, že se díky našemu dokumentu odhodlali někam vyrazit, něco prožít. Nejčastěji se publikum na besedách totiž svěřuje s tím, že nám takovou cestu závidí. A já jim říkám, že jsou svobodní a mohou taky vyrazit.
Někdo vám bude oponovat, že to se lehko řekne…
Ano, námitky znějí, že mají rodinu, práci a jen tak je nepustí. Sám mám rodinu a vím, že to není jednoduché. Když ale odjedete na měsíc jednou za pět let, tak svou nepřítomnost rodině nějak vynahradíte nebo ji rovnou vezmete s sebou. Je to jen na vás. Taková cesta vás udělá vědomějším člověkem a nikdy na ni nezapomenete. Cestování je obohacující v mnoha ohledech. Napadá mě taková blbá poučka, ale jedná se o podobnou situaci, jako když se někdo rozmýšlí, jestli má mít děti. V takový moment říkám: „Hele, mějte, protože uvidíte, že si to zamilujete.“
Dobře, tak kde začít?
Nejdůležitější je se rozhodnout. Pak si v diáři najděte týden, dva nebo měsíc, který si celý přeškrtnete a přes který už nejede vlak. Následně je důležité nevyměknout. Musíte opravdu chtít vycestovat a uvědomit si, že daný krok děláte pro svoje dobro. A vlastně i pro dobro lidí kolem vás.
Ale co peníze? Jak cestu financujete? Kromě výdajů na cestu po Papui-Nové Guinei jste natočili také dokument, celovečerní film a vydali jste knihu.
Současný projekt si produkujeme sami. Část platíme ze svého, hledáme partnery a zbytek splácíme z besed po celé České republice. Vlastní produkce nám zaručuje tvůrčí svobodu. Nechceme, aby nám někdo kecal do toho, jak má film vypadat. Nicméně celovečerním filmem vstupujeme do profesí, které úplně neovládáme a učíme se je za pochodu. Proto jsme si k výrobě snímku přizvali kamarády režiséra Marka Najbrta a producenta Michala Kuchyňku.
Vaše besedy jsou velmi populární, v některých městech jste měli s minulým dokumentem ze Střední Ameriky i dvakrát po sobě vyprodáno. Co podle vás za takovým úspěchem stojí?
Myslím, že se sešlo několik faktorů. Jednak zprostředkováváme opravdu exotické a zajímavé zážitky a navíc jsme tam sami za sebe, nic nehrajeme. Určitě také pomáhá, že nás lidé znají, na besedě si s nimi vykládáme a hodně se nasmějeme.
Přepadení nás vystrašilo
Ve Střední Americe jste se s Honzou Révaiem a Hynkem Bernardem kvůli ponorce rozdělili. Jak jste intenzivní společný čas zvládali teď?
Teď už se známe zase o něco víc, umíme se doplňovat. Když jsem potřeboval čas sám pro sebe, tak jsem se v pravý okamžik na chvíli ztratil. Hynek měl zase příkaz, že když ho něco štve, musí mluvit, být protiva a ne si nepokoj nechávat pro sebe. Navíc jsme věděli, že se na Papui kvůli bezpečnosti rozdělit nemůžeme. Biolog Vojta Novotný, který tráví část roku na Papui a část na univerzitě v Budějovicích, nás upozorňoval, že na ostrově nemůžeme cestovat, jak jsme zvyklí – tedy doprava, doleva, a když je slunce nízko, tak si někde postavit bivak. Vysvětlil nám, že každý kus džungle něčí je, a i když si myslíme, že jsme sami, domorodci o nás vědí a může nastat problém. Musíte přijít do vesnice a jejího lídra požádat, jestli můžete ve vesnici přenocovat nebo v ní strávit nějaký čas.
Papua-Nová Guinea je známá také svou kriminalitou. I vás téměř přepadli. Nebáli jste se?
Ne téměř, přepadli nás, jen naštěstí nic nevzali. Hodně lidí, kteří na Papui byli, nás ještě v Česku varovali, až strašili. Říkali, že se tam nedá jezdit na motorce, že nás podříznou… Ale právě Vojta Novotný nás vždy uklidnil a vše usadil do reality. Ujistil nás, že se ostrov procestovat samozřejmě dá, ale musíme dodržovat určitá pravidla. Měli jsme tak od něj instrukce, na jaká území se určitě nevydávat, kam se dá a je třeba mít i štěstí a kde je situace úplně bezpečná.
Zároveň nám některé informace zatajil, což mi teď přijde geniální. Například nám neřekl, že jeho stanici obehnanou drátěným plotem a hlídanou ochrankou nepřepadli jen před několika lety, ale také čerstvě před pár měsíci, kdy jsme na ostrov dorazili. Je dobré se negativními informacemi nepřehlcovat, protože když vstoupíte do nějaké země připosraní a s předsudky, tak se na vás blbá energie začne lepit. Nicméně přepadení nás samozřejmě vystrašilo. Do té doby jsme měli pocit, že se nám nemůže nic stát, protože k nám byli všichni neuvěřitelně přátelští. Měli jsme štěstí, že byla loupežná skupina ještě zmatenější než my sami.
Teď jste se rozhodli cestovat také s loutkovým divadlem a pro domorodé kmeny hrát příběh cestovatele a etnografa Miloslava Stingla. Proč?
Když cestujeme, chceme v daném místě nějakou dobu pobýt, vzájemně se sblížit s místními lidmi, získat si jejich důvěru, otevřít se a prožít tak mnohem víc. Po střední Americe jsem ale měl takový zvláštní pocit – i když to tak nebylo – že jenom bereme a ještě si odvezeme natočený materiál. Přemýšlel jsem, jak místním předat i něco jiného než jen pytel rýže a peníze. Pořád mě to přivádělo k naší profesi, až jsme došli k překrásnému loutkovému cestovnímu divadélku, které jsme nazkoušeli s výtvarníkem a jeho autorem Josefem Sodomkou.
Nápad navíc dostal další význam, když nám cestovatel Míla Stingl řekl, že kdyby se mohl ještě někam vydat, jel by na Papuu-Novou Guineu. Když pak umřel, celé nám to zapadlo. Zahrajeme divadélko o něm, vezmeme jej tak s sebou, splníme mu jeho sen a navíc máme skvělý komunikační kanál s místními.
Máte už nápad na další cestu?
Ano, ale nechci o něm mluvit. Mohu jen říct, že naše destinace každého překvapí. Cítím nicméně, že pro mě to bude asi poslední vandrácká cesta. Mám pocit, že bych měl někam vyrazit taky sám a soustředit se jen sám na sebe, být tam celý, bez kamery. I když se náš projekt může zdát jako idylka, pořád se jedná o práci. V přímém přenosu neustále zprostředkováváme okamžiky, které sice zažíváme, ale primárně myslíme na diváka, takže do daného momentu nejsme ponoření úplně celí, což je často ubíjející.
