Britský hudební novinář přirovnal Quatuor Ébène k ostrému japonskému noži. „Elegantně vybroušený a vyleštěný, dostatečně silný, aby naporcoval cokoli, přesný a hbitý, jaký nakrájí i filigránské sushi, to vše v kombinaci s intenzitou a velmi francouzskou joie de vivre,“ napsal.
Neodolatelnou kombinaci brzy okusí i české publikum. Francouzské smyčcové kvarteto bude hostem příštího ročníku festivalu Pražské jaro, kde vystoupí 25. května v Rudolfinu.
Smyčcová kvarteta nepatří k celebritám, jakými jsou v klasické hudbě dirigenti, pěvci nebo sóloví houslisté a klavíristé. Hudba, kterou provozují, bývá náročnější na soustředění, ne tak okázalá. Kompozice pro dvoje housle, violu a violoncello byly původně z rodu lehkých, uchu lahodících divertiment. Nejpozději od dob Ludwiga van Beethovena se však staly nositeli těch nejniternějších myšlenek a velkých dramat.
Od hráčů smyčcového kvarteta očekáváme, že různorodá poselství i emocionální hloubku zprostředkují za dokonalé souhry a ladění. Fascinující bývá sledovat vzájemnou dynamiku, propojení čtyř individualit v jeden celek. Když je konstelace příznivá a funguje i komunikace s publikem, může to být mimořádný zážitek. Takový, jaký inspiruje třeba příměr k japonskému noži.
Quatuor Ébène se mezi elitu vyhoupl před dvaceti lety takřka přes noc, vítězstvím v „olympiádě klasické hudby“, mnichovské soutěži ARD. Pierre Colombet a Gabriel Le Magadure u houslí, violista Mathieu Herzog a Raphaël Merlin za violoncellem zaujali svěžestí, odvahou a dokonalým provedením. Zároveň už tehdy bylo v jejich hře něco víc: touha objevit krásu v každém detailu a vzácné vzájemné porozumění mezi hráči.
Nešlo o začátečníky – absolventi pařížské konzervatoře sbírali zkušenosti u nejlepších kvartet a pedagogů. Následovala série dalších ocenění a koncertních závazků. S každým rostly zodpovědnost i úvahy o profilování souboru. Také se měnilo obsazení. Violistu a dnes úspěšného dirigenta Herzoga krátce nahradil Adrien Boisseau, načež od roku 2014 do „rodiny“ hladce zapadla violistka Marie Chilemme.
Quatuor Ébène na Pražském jaru vystoupí poprvé. | Foto: Julien Mignot
Jedinečné souhry, ladění, vybroušenosti detailů a tvůrčí svobody na pódiu dosahují členové kvarteta vlastním systémem zkoušení. Rozehrávají se pomalými skladbami, nejčastěji Bachovým chorálem. Souzvuk po souzvuku, akord po akordu ladí a naslouchají sobě navzájem i akustice koncertního sálu.
Až smyslový dojem, jaký vytvářejí naživo, přenáší i na nahrávky. Standardní repertoár dokážou zpřístupnit takovým způsobem, že kritika používá výrazy jako „za hranicí dokonalosti“ nebo „referenční nahrávka“.
Alba se skladbami Bély Bartóka, Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho, Josepha Haydna, Gabriela Faurého či sourozenců Mendelssohnových získala mnoho ocenění včetně Gramophone, BBC Music Magazine či Midem Classic Award. V letech 2015 a 2016 hudebníci spolupracovali s vokalisty, podíleli se na deskách Philippa Jarousského a schubertovském projektu Matthiase Goerneho. Poslední velký úspěch jim vynesl záznam Mozartových smyčcových kvintetů s přizvaným violistou Antoinem Tamestitem. Dostal ceny Choc de Classica či Diapason d’Or.
Beethoven na šesti kontinentech
Přelomový byl pro soubor rok 2019. Pozvání, aby ve slavné newyorské Carnegie Hall zahráli Beethovenovy kvartety, vyústilo v turné napříč šesti kontinenty.
Čtveřice na cestě oslavila dvě dekády existence. Hrála ve vážených sálech jako Pařížské filharmonii nebo ve vídeňském Konzerthausu, ale také v afrických či japonských školách.
Vše zaznamenávali dokumentaristé, jejichž kamery zachytily emocionální a intenzivní momenty, potlesk auditoria i nadšení školáků, stejně jako chvilky, kdy čtveřice v africkém baru swinguje, seč jí síly stačí.
K přesahům do jiných žánrů se nikdy nemuseli nutit. Na jazzové a popové standardy vždy improvizovali v rámci oddechu od přísného zkouškového režimu, který leckdy znamenal i 11 společně strávených hodin.
Dosud kvarteto zveřejnilo několik alb těchto žánrů. Když v roce 2010 vyšlo to první nazvané Fiction, ukázalo se, že nejde o uměle vytvořený „crossover“. Aranžmá skladeb od jazzového klavíristy Nata King Colea po rockera Bruce Springsteena si předtím vybrousili na pódiu, kde je hráli jako přídavky. „Tohle smyčcové kvarteto se snadno umí proměnit v jazzovou kapelu,“ shrnul deník New York Times.
Raphael Merlin používal své violoncello jako kontrabas, houslové improvizace Pierra Colombeta se blížily tomu, co obvykle slýcháme od jazzového trumpetisty nebo saxofonisty, a všichni čtyři kromě hraní zpívali. Následovala alba Brazil z roku 2014 a tři roky nato Eternal Stories. Letos v červnu soubor představil nový projekt Waves, na němž elektronickou složku obstaral hudebník Xavier Tribolet.
Quatuor Ébène hraje Beethovenův Smyčcový kvartet č. 12. Záznam pochází z francouzského festivalu Rencontres Musicales d’Evian. | Video: Warner Classics
Změna po čtvrtstoletí
Po čtvrtstoletí se nyní s Quatuor Ébène loučí všestranný violoncellista Raphaël Merlin. Vydal se prohlubovat další zájmy, sahající od klavíru a jazzu přes dirigování až po orchestr Les Forces Majeures, jejž založil. Absolvoval s ním mimo jiné „cyklistické turné“, kdy filharmonici ujeli 65 kilometrů a odehráli čtyři koncerty za jediný den.
Na rozloučenou s kvartetem napsal Raphaël Merlin skladbu Autoportrét ve třech barvách. Světovou premiéru bude mít v Paříži v únoru 2025, načež tři měsíce nato zazní na Pražském jaru.
Nového violoncellistu nehledali příliš dlouho. Měli čtyři kandidáty, s každým odehráli několik koncertů a nakonec vybrali o dvě dekády mladšího Japonce Yuyu Okamota. Kdysi zázračné dítě a absolvent asijských i mnichovských škol vyhrál několik klání, roku 2017 se umístil druhý v prestižní Soutěži královny Alžběty.
Naskočil do ostrého provozu: Quatuor Ébène má četná a vyčerpávající angažmá. Jako rezidenční soubor je chtějí ve vídeňském Konzerthausu, Lucemburské filharmonii i francouzském rozhlasu. Účinkují na Salcburském festivalu, v sále Berlínské filharmonie nebo londýnské Wigmore Hall. Kromě toho učí na mnichovské Vysoké hudební škole, při níž založili vlastní Quatuor Ébène Academy a vedou tam třídu smyčcových kvartet.
Jejich fascinující kariéra vypovídá nejen o obrovské disciplíně a obětavosti, ale také zázemí nebo síti, jaká v klasické hudbě za hranicemi funguje. Nástroje, jež mají členové souboru možnost rozeznívat a jejichž jedinečný tón tvoří fasetu dokonalé interpretace, patří k těm nejvzácnějším. Zapůjčili je různí mecenáši a nadace. Na seznamu partnerů, kteří souboru přispěli na beethovenovské putování kontinenty, zase najdeme velké francouzské firmy nebo aerolinky.
Hráčům je kolem pětačtyřiceti a zdá se, že žádná krize či vyhoření u nich nehrozí. Když se jich ptají na budoucí cíle, nezačnou vyjmenovávat kariérní stupínky. „Nadále se zlepšovat, zachovat si vášeň, neupadnout do rutiny,“ to je podle nich zásadní.
Koncert
(Pořádá festival Pražské jaro)Quatuor ÉbèneRudolfinum, 25. května.
