Koncem 80. let lidé v Československu prožívali šedivé časy vrcholné normalizace. Mnozí snili o tom, že jednou skončí doba nesvobody a padne komunistický režim, který „se Sovětským svazem, na věčné časy a nikdy jinak“ uzavřel zemi a její obyvatele za železnou oponu. Snímky z té doby, které pořídil fotograf Tomáš Vocelka, jsou nyní k vidění v kavárně pražské Leica Gallery a chystá se i beseda.
I za oněch šedivých „věčných časů“ normalizace ale lidé žili své životy. Docela obyčejné, s běžnými radostmi i starostmi. Právě v té době, zhruba v polovině 80. let, začal Tomáš Vocelka naplno fotografovat život kolem sebe. Vzorem mu v tom byli jeho otec Vladimír a významný český dokumentární fotograf Gustav Aulehla (1931-2021), se kterým se potkával ve slezském Krnově.
„Chodil jsem tehdy centrem Prahy, na krku pověšený kinofilmový fotoparát Kiev IV, a fotil. Kameloty Večerní Prahy a prodavače losů – staré muže, jejichž ošoupané kabáty vypovídaly o chudobě, která tehdy oficiálně neexistovala. Děti, hrající si na piazzettě Národního divadla. Lidi, spěchající do práce, kteří při tom překonávali nejrůznějšími styly zábradlí na Vodičkově ulici,“ vypráví.
Malé příběhy z pražských ulic
Vocelkovy fotografie z té doby odrážejí pohled zhruba dvacetiletého studenta ČVUT, který občas zkoumavě a jindy okouzleně pozoruje lidi kolem sebe a jejich životy. „Naprosto mě ohromilo, jak snímky Gustava Aulehly dokázaly vyprávět příběhy. Ale připadaly mi dost smutné. Já jsem tehdy viděl svět jinak (i přes všechnu tu tíseň vrcholící normalizace, kterou jsem samozřejmě pociťoval). Téměř všechno kolem bylo pro mě hravé, tajemné a plné kouzla. Bylo mi přece jen něco kolem dvaceti. Dnes, když je mi téměř šedesát, už Aulehlovu pohledu úplně rozumím…,“ říká Vocelka.
Fotografoval tehdy podobně jako Aulehla především z vnitřní potřeby, bez ambice své snímky vystavovat nebo prezentovat. V tehdejší tvorbě se více věnuje člověku a jeho existenci než pozorování projevů tehdejšího totalitního režimu. I to však z jeho fotografií občas probleskne – například na záběru sovětských okupačních vojáků před Pražským orlojem nebo při pohledu na obávanou černou volhu a vojenskou hlídku na náměstí Republiky.
Chystá se promítání snímků s besedou
Snímky, které nyní najdeme na komorní výstavě v kavárně Leica Gallery (a také ve fotogalerii u tohoto článku), vznikly v rozmezí let 1985-1988 a jsou první ukázkou z Vocelkovy připravované knihy „Tehdy, na konci věčných časů“. Více snímků a besedu chystá autor ve spolupráci s platformou Leica+ v úterý 11. února v 17.30 opět v Leica Gallery. Kromě fotografií z 80. let zde bude vystavovat i ukázky ze své současné tvorby.
„Na besedě nebudou k vidění jen snímky z Prahy z poloviny 80. let, ale můžete si tak také připomenout, jak vypadala základní vojenská služba, dětské letní tábory ROH, chmelové brigády vysokoškoláků, a několik snímků vzniklo i na území tehdejšího Sovětského svazu,“ říká Vocelka.
Tomáš Vocelka (*1965)
je novinář a fotograf původem z Krnova. Fotografovat začal v době studií na tamním gymnáziu. Žurnalistickou kariéru zahájil na počátku 90. let ve zpravodajských týdenících Region, působících na severu Moravy a ve Slezsku. V roce 2000 se přestěhoval do Prahy a působil v nejrůznějších funkcích v deníku MF DNES a v Aktuálně.cz. Je vítězem vítězem světové fotografické soutěže Sony World Photography Awards v kategorii Architektura / Professional (2021) a držitelem Grantu Prahy z Czech Press Photo 2019. Jeho snímky byly publikovány v mnoha domácích i zahraničních médiích (např. také na titulní straně španělského časopisu National Geographic Viajes).
