Filip vyrostl v Praze, když ale vstoupil k dominikánům, odešel
do Olomouce, kde strávil první rok svého noviciátu. Dalších šest let pobýval studijně ve Francii a po návratu do rodného města začal žít v klášteře na Starém Městě. „Už to bude pomalu jedenáct let. Celou tu dobu, co jsem
v řádu, žiju v komunitním bydlení, protože to je důležitá součást našeho řeholního života,“ popisuje.
Příběh pětačtyřicetiletého Filipa ukazuje, že lidé ve městě nebydlí jen v činžáku nebo v panelových a rodinných domech. Formou bydlení jsou například i dětské domovy, hospice nebo právě kláštery. V tom dominikánském na Starém Městě žije v současnosti osm řeholníků:
„Každý z bratrů má vlastní pokoj, takzvanou celu, kde bydlí, spí a částečně pracuje. Ostatní prostory jsou společné. Sdílíme koupelny, kuchyň, refektář čili jídelnu a takzvanou rekreaci, což si lze představit jako takový velký obývák,“ vysvětluje člen Řádu bratří kazatelů s tím, že pravidla řeholního života podmínky bydlení nijak zvlášť nepředpisují. Vychází zkrátka z toho, jak je který klášter postavený.
Domy, byty, lidi
Vyprávění je výňatkem z knihy Domy, byty, lidi, jehož autory jsou kurátor CAMPu Eugen Liška a fotograf Vojtěch Veškrna. Nová publikace z nakladatelství Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy se na krizi bydlení dívá skrz příběhy několika lidí, ukazuje jejich způsob života a popisuje cestu k zakotvení ve městě. Křest knihy připadá na 13. prosince v Centru architektury a městského plánování.
„Třeba v Toulouse jsme měli cely o ploše 15 metrů čtverečních, tady v původně velkorysé barokní dispozici máme cely o něco větší. Každý z nás o ně pečuje sám, starost o společné prostory si dělíme a s péčí o celý klášter nám pomáhá několik našich zaměstnanců,“ vysvětluje, jak jejich spolužití prakticky funguje.
Komunita si vydělá na provoz i opravy
On sám se před časem stal představeným kláštera, a tak má dnes hlavní odpovědnost za chod celého objektu. Jeho provoz je finančně náročný, jen na energiích a vodě zaplatí 1,2 milionu korun ročně: „V zásadě se dá říct, že my se jako komunita uživíme sami. Naše platy a honoráře pokryjí naše životní potřeby. Energie a platy našich zaměstnanců pak hradíme z příjmů za ubytování – máme tu několik studentů a také provozujeme krátkodobé ubytování ve formě hostelu převážně pro českou klientelu. Pronajímáme také nebytové prostory pro maloobchod, které vznikly už během 19. století. Tento příjem nám umožňuje financovat opravy budovy,“ líčí.
Pětačtyřicetiletý Filip je dnes představeným kláštera. | Foto: Aktuálně.cz/Vojtěch Veškrna
Ve spolupráci s architektem Josefem Pleskotem se komunita snaží postupně prostory kláštera rekonstruovat a přizpůsobit současným potřebám. „Chceme zachovat původní barokní velkorysost prostoru. Když ale přicházíme s novými vstupy, nesnažíme se je maskovat. Co je nové, ať je nové přiznaně, pokud to bude odpovídat myšlence původního konceptu,“ myslí si představený kláštera, i když zároveň přiznává, že se společnou vizí naráží u památkářů: „Často se setkáváme s tím, že oni spíš než dům jako celek chrání jednotlivé cihly.“
V klášteře jsou nové hovorny, upravený foyer původního barokního refektáře, který slouží jako společensko-kulturní sál, a také zcela nový vstup do objektu. „Snažíme se být flexibilní a otvírat klášter veřejnosti. Rádi bychom tu měli skutečně živé místo setkávání jako protiklad k turistickému ‚Disneylandu‘, v nějž se centrum Prahy zčásti proměnilo,“ shrnuje své představy jeden z mála řeholníků v Česku.
