„V každém koutě světa potkáš Čecha. Na nejnáročnějším treku, na opuštěných plážích, na neplaceném parkovišti na Zélandu,“ říká cestovatelka Kristýna Svobodová. Společně se svým snoubencem Martinem Suchým procestovali
za necelé dva roky Asii a Nový Zéland. „Málem jsme nedostali víza, zasnoubili se a dokonce jsme potkali Elišku Křenkovou,“ popisují zážitky z cesty kolem světa.
„O cestování jsem snila už na gymplu. Při zeměpise jsem přejížděla prstem po mapě, poslepu ho někam zapíchla, a ať už to bylo kamkoliv, říkala jsem si, že tam zkrátka jednou dojedu,“ přibližuje začátky svého nomádského života sedmadvacetiletá Kristýna. Mluví trochu zadýchaně, před chvílí totiž společně se svým snoubencem Martinem vytahali do druhého patra domu na Palmovce batohy o celkové hmotnosti přes 62 kilogramů. Uvnitř mají sbalený další rok života, za kterým se po společném povídání vypraví.
„Vlastně jsme to oba měli dost podobně, už na střední jsme věděli, že chceme cestovat,“ přitakává Slovák Martin. S Kristýnou se potkali na vysoké škole v Pardubicích, kde oba studovali obor zaměřený na zdravotnické záchranářství. „Myslím, že by ses nerozhoupal a nikam nejel, kdybys mě neměl,“ popichuje ho láskyplně snoubenka.
Místní je považují za plevel. Pro turisty jsou ale louky poseté lupinou mnoholistou ráj. | Foto: Martin Suchý
Je pravda, že bodrý sympaťák ve flanelce jako neohrožený světoběžník nepůsobí. Z cestování by člověk neznalý kontextu „podezříval“ spíše blonďatou amazonku, jejíž pokožka má i na konci listopadu opálený odstín.
Když oba coby diplomovaní specialisté školu dokončili, stále se ještě drželi klasického scénáře ‚škola, kariéra, rodina‘, i když už s jasným cílem vydělat si takový finanční obnos, aby si po pár letech mohli začít plnit sny. „Měli jsme vysněnou práci na záchrance a peníze, které nám několikrát za rok umožnily jet na dovču. Vůbec jsme si nežili špatně. Byli jsme spokojení,“ vzpomíná Kristýna. Na otázku, proč se tedy přes to všechno rozhodli do světa vyrazit, odpovídají snoubenci jednohlasně: „Byli jsme zkrátka zvědaví, co na nás tam venku čeká.“
Příliš mnoho Svobodových
„Ačkoliv se nám podařilo našetřit nějaké peníze, abychom si první měsíce na cestách mohli spíš užívat, věděli jsme, že práci stejně potřebovat budeme,“ popisuje Martin plán cesty, která měla začít v Nepálu a pokračovat přes asijské státy až na Nový Zéland. „Ono to vypadá, že dneska jezdí na Zéland makat každý, ale získat pracovní víza až tak snadné není,“ doplňuje Kristýna a vysvětluje, že počet víz je pro občany každé země omezený. „Pro Čechy je to 1200 míst ročně, ale Martin je Slovák. A pro Slovensko jich vydávají ročně jen 100,“ popisuje mladá žena nečekaná úskalí.
Taranaki je ve skutečnosti ještě krásnější než na všech fotkách napříč sociálními sítěmi. | Foto: Martin Suchý
Mnohem větší problémy však nakonec paradoxně zažil mladý pár ohledně víza pro Kristýnu. „Ukázalo se totiž, že ho napsali na jinou Kristýnu Svobodovou, která se dokonce narodila ve stejný den jako já, jen o rok dříve,“ orosí se při vzpomínce na horké chvíle.
„Řešit něco takového z Čech bylo peklo. Na Zélandu mají 10 hodin posun, takže jim odsud voláte o půlnoci našeho času na infolinku, která stojí 30 korun za minutu. Jenže než se dostanete na řadu, trvá to třeba tři čtvrtě hodiny,“ vzpomíná Kristýna a z jejího výrazu je jasné, že tady veškerá legrace končí. „Nevěřili nám to a nechtěli se s námi bavit. Nakonec nám pomohla až česká komunita žijící na Zélandu. Sehnali nám právničku, která to za nás vyřešila. Bez ní bychom ale pravděpodobně nikam neodjeli,“ dodává.
„Pravda ale je, že co se cestovních průšvihů týče, to nejhorší jsme si díky tomu odbyli ještě tady doma,“ přisazuje s nadhledem Martin. „A pak na konci,“ přidává se Kristýna. Po patáliích s jejím pracovním vízem je tak čekalo několik měsíců dobrodružství, jedna žádost o ruku, občasné střevní potíže, adopce osiřelých štěňat na Filipínách a dokonce jedno setkání s herečkou Eliškou Křenkovou. Výčet bohužel končí ošklivou autonehodou.
Kolo si na druhou stranu planety člověk nevezme. Snazší je si ho na místě prostě koupit. | Foto: Martin Suchý
„Na Zélandu jsme pak rok bydleli v dodávce. Střídavě jsme pracovali a cestovali, podle toho, odkud Týnu zrovna vyhodili za nešetrné trhání kiwi,“ zakření se Martin. „Na rozdíl od tebe ale aspoň nejsem trhací šnek,“ odvětí mu Kristýna a vysvětluje, že při trhání ovoce se na Zélandu počítá množství, které nasbírá celý tým lidí, a nikoliv jednotlivec. „Takže když někdo sbírá pomalu, odnese to pak celý tým,“ popisuje. „Když to ale přeháníte a kiwi trháte moc urputně, poškodíte ho. Pak přijde audit, sesbírané ovoce neschválí a zaměstnavatel vás vyhodí,“ krčí rameny Martin a dodává, že až na jeho snoubenku mají Češi na Zélandu obecně pověst spolehlivých zaměstnanců.
„V každém koutě světa potkáš Čecha. Na nejnáročnějším treku, na opuštěných plážích, v hospodě a na každém neplaceném parkovišti na Zélandu. Není divu, že tam Češi tak rádi jezdí. Co se peněz týče, je to něco úplně jiného než v Česku,“ přechází Kristýna Martinovu láskyplně jízlivou poznámku. Podle ní jde finanční srovnání obou zemí dobře ilustrovat na příkladu minimální mzdy a ceny běžného oběda. „Zatímco na Zélandu se za minimálku dobře najíte a ještě vám zbyde od cesty, v Česku si o tom můžete nechat leda zdát,“ říká.
V galerii Kristýny a Martina člověk najde i nefalšované a zábavné momentky. | Foto: Martin Suchý
Na konci své více než roční cesty tak byli oba dobrodruzi finančně v plusu. Čáru přes rozpočet jim udělala až autonehoda, která je potkala téměř na konci jejich putování. „Místní, kiwáci, jsou zvyklí jezdit docela rychle. A jeden takový, co jel za námi, si nevšiml, že odbočujeme doprava, a chtěl nás předjet,“ popisuje Kristýna moment, kdy přišli o svoji obytnou dodávku, v níž celý rok bydleli.
„Auto bylo na totálku, ale nám se jako zázrakem nic nestalo,“ doplní ji optimisticky Martin, i když vzápětí dodá, že doufal, že největší klikou jejich výpravy na Nový Zéland zůstane setkání s opravdickým ptákem kiwi. „Opět nás zachránila místní česká komunita. Lidé nám psali, že k nim můžeme přijet bydlet nebo že nám na zbývající tři týdny půjčí své auto,“ vzpomíná Kristýna na momenty, kdy chtěla všechno vzdát, koupit si první letenku a hlavně co nejrychleji odletět domů.
„Nakonec jsme to neudělali a zůstali. A jsme za to rádi. Všechno zlé je totiž k něčemu dobré. O auto jsme sice přišli, ale jelikož tehdy končila sezona, dostali jsme pak od pojišťovny možná víc peněz, než za kolik by se nám dodávku podařilo prodat,“ shodují se oba snoubenci.
